Bylo nebylo, nad Budapeští vyšlo slunce naposledy a v hotelu zpívajících princezen zavládla zvláštní nálada. Nebyla ani veselá, ani smutná. Byla to ta známá festivalová nálada, kdy člověk ví, že všechno krásné jednou skončí, ale zároveň si odváží kufr plný vzpomínek.
Jako každé ráno se princezny sešly u svých oblíbených švédských stolů. Tentokrát však mezi sousty pečiva a doušky kávy zaznívaly věty jako: „Pamatuješ na ten žeton?“, „A ten deštníček!“, „Nebeští kavalerové už nám snad odpustili…“ nebo „Ty maďarské toalety na začátku… na ty se zapomenout nedá.“
Po vydatné snídani nastalo velké balení. Kufry se záhadným způsobem zmenšily, zatímco všechny nakoupené dobroty, suvenýry a vzpomínky jako by se zvětšily. Přesto se všechno nějak podařilo zavřít a v 9:50 už se před hotelem opět scházela celá Cantoria.
Některé princezny si ještě stihly koupit něco dobrého na cestu, jiné se naposledy rozhlédly po Budapešti a poděkovaly jí za krásné čtyři dny.
Pak už nastal čas nastoupit do kouzelného autobusu.
Uvnitř ještě vzniklo několik posledních fotografií, protože každá správná pohádka si zaslouží krásnou památku.
A pak autobus zamával Budapešti a vydal se směrem k domovu.
Kupodivu se tentokrát nic zvláštního nedělo.
Silnice byly klidné.
Kolony téměř neexistovaly.
A co bylo úplně nejneuvěřitelnější…
Všechny navštívené toalety cestou domů splňovaly přísné cantoriánské požadavky na čistotu, vůni i celkovou pohádkovost. Zdálo se, že i samotný Čaroděj Smradoch uznal porážku a odjel na dovolenou.
Jen jednou se přece jen objevilo malé dobrodružství.
Několik princezen se totiž zastavilo v McDonaldu a jeho kouzelní kuchaři nestihli připravit objednávky tak rychle, jak by bylo potřeba.
Autobus už byl téměř připraven k odjezdu…
…ale naši věrní rytíři volantu se jen usmáli a trpělivě počkali.
Vždyť dobře věděli, že hladová zpěvačka nezpívá tak krásně jako spokojená.
Cesta dál ubíhala rychle.
Kilometry mizely pod koly autobusu a s každým z nich byla Praha o něco blíž.
Nedaleko domova přišlo první loučení.
Dvě princezny vystoupily z autobusu dříve a celá Cantoria jim zamávala. Nikdo neříkal sbohem.
Jen „brzy na viděnou“.
Pak už autobus pokračoval až do cíle.
Po sedmi hodinách dorazila celá výprava šťastně domů.
Na závěr vystoupila jejich milovaná královna hudby – sbormistryně Nora.
Poděkovala všem za nádherné čtyři společné dny.
Za zpívání.
Za smích.
Za pomoc.
Za dobrou náladu.
Za to, že společně vytvořily další kapitolu příběhu jménem Cantoria.
Popřála všem krásné prázdniny a nezapomněla poděkovat ani dvěma rytířům volantu, kteří je po celou dobu bezpečně vozili po maďarských i českých cestách a vždycky je dovezli tam, kam měli.
Pak přišlo poslední objetí.
Poslední zamávání.
Poslední společná fotografie.
A princezny se rozešly do všech koutů své země.
Jenže měsíc, který je všechny čtyři noci v Budapešti pozoroval, věděl své.
Usmál se a tiše zašeptal:
„Pohádky nikdy nekončí poslední stránkou. Jen si dají na chvíli přestávku.“
A tak se i pohádka o Cantorii uložila na letní odpočinek.
Deštníček se dál důležitě procházel někde po světě.
Žeton z lodi už určitě nikdy neutekl.
Nebeští kavalerové našli všechny své noty.
Francouzský vlasatec možná dodnes vzpomíná na české princezny.
A Miss Deštníček stále čeká na své první slavnostní zvolení… s jedinou výjimkou – Lucka má zákaz účasti stále v platnosti. 😊
Až přijde srpen, otevře se pohádková kniha znovu.
Princezny se opět sejdou.
Rozezní se první tón.
A začne další kapitola příběhu, který se nejmenuje Budapešť.
Jmenuje se prostě…
Cantoria. ❤️🎶
Dobrou noc, moje milé děvčátka. Děkuji, že jsem s vámi mohl prožít tuhle krásnou pohádku. Ať vám vzpomínky na Budapešť ještě dlouho vykouzlí úsměv na tváři.
