Cantorie v kouzelné BudapeštiBylo nebylo, za sedmero mosty přes mohutný Dunaj stál hotel plný zpívajících princezen. Nebyly to ledajaké princezny. Byly to odvážné členky Cantorie Praha, které přijely dobýt Budapešť svými hlasy.Druhého dne je probudila vůně čerstvého pečiva, kávy a všech možných dobrot. V sále na ně čekaly kouzelné švédské stoly, o kterých se říká, že umí zahnat hlad i trému. Princezny se usadily ke stolům, vyprávěly si zážitky z předchozího dne, smály se vzpomínce na maďarské toalety a přemýšlely, co všechno je ještě čeká.Než se stihly pořádně rozkoukat, před hotelem už stál jejich věrný kouzelný autobus. A v něm dva rytíři volantu – jejich věrní hoši řidiči, kteří už druhý den statečně převáželi celý sbor z místa na místo, aniž by ztratili jedinou zpěvačku.Autobus je dopravil do kulturního centra Józsefa Attily, kde na Cantorii čekala důležitá zkouška. Každá píseň dostala svůj čas, ale jedna byla pod zvláštním dohledem.Ano… Nebeští kavalerové.Po včerejším drobném zakolísání se rozhodlo, že tentokrát nikdo nic neponechá náhodě. Každá nota byla několikrát zkontrolována, každé slovo pečlivě usazeno na své místo a melodie slavnostně přísahala, že dnes už nikam neuteče.Když zkouška skončila, rytíři volantu znovu nastartovali svůj železný oř a odvezli výpravu k nádherné bazilice svatého Štěpána.Tam dostala Cantoria dva vzácné dary – dvě hodiny volna a možnost poznávat krásy Budapešti.Jedna skupinka se vydala obdivovat slavnou budovu opery. Vždyť, když člověk celý rok zpívá, měl by se alespoň podívat na místo, kde hudba doslova bydlí. Jiní objevovali kavárny, uličky nebo stinná zákoutí města a každá skupinka si našla svůj vlastní oběd podle chuti.Jenže nad celým městem vládl Ohnivý obr Vedronius. Rozpálil slunce tak usilovně, že i holubi raději chodili pěšky a zmrzliny mizely rychleji, než se stačily rozpustit.Naštěstí bazilika nabízela příjemný chládek. Po druhe hodine začalo další hudební dobrodružství.Každý sbor, který přijel na budapešťský festival, zazpíval dvě písně.Jedna výprava zpívala jemně.Dalsi slavnostně.A pak přišla na řadu Cantoria Praha.Když dozpívala poslední tón, stalo se něco zvláštního.Potlesk se odrazil od zdí baziliky, přelétl náměstí, zamával na holuby a vrátil se ještě silnější. Zdálo se, že právě Cantoria si získala srdce posluchačů nejvíce. Děvčata se po sobě jen nenápadně usmívala. Nebeští kavalerové tentokrát zůstali poslušně tam, kde měli.Na památku tohoto okamžiku vznikla společná fotografie před bazilikou. Nikdo tehdy netušil, kolik vzpomínek se do jediného snímku dokáže schovat.Pak už opět přijeli věrní rytíři volantu a odvezli celý sbor zpět k hotelu.Po tak horkém dni čekala na většinu výpravy další odměna. Někdo zvolil ledovou kávu, jiný velkou zmrzlinu z Mekáče. V tu chvíli bylo úplně jedno, kdo si vybral co. Důležité bylo jediné – trochu se ochladit.Do sedmi hodin večer zavládlo v hotelu ticho. Někdo odpočíval, někdo si připravoval koncertní oblečení, někdo si v duchu opakoval texty a někdo přesvědčoval hlasivky, že to nejlepší je teprve čeká.Když hodiny ukázaly osmou večerní, světla hlavního festivalového sálu se rozsvítila. Cantoria usedla do hlediště a sledovala první tři sbory. Každý přivezl do Budapešti svůj vlastní hudební příběh a každé vystoupení si vysloužilo zasloužený potlesk.Pak přišla chvíle, na kterou celý den čekaly.Na jeviště nastoupila Cantoria Praha.Pravda, při samotném nástupu se jeden malý skřítek Popletínek rozhodl, že do pohádky přidá trochu napětí, a jedna z princezen na okamžik zapomněla, kudy že se vlastně na jeviště chodí. A když zazněla Jazz Cantate, přiběhl jeho kamarád Skřítek Zmatení a zkusil ještě naposledy zamotat několik not.Jenže na víc už neměl sílu.Cantoria se nadechla, spojila své hlasy a rozezpívala celý sál tak nádherně, že všechny drobné přešlapy zmizely jako ranní mlha nad Dunajem. Každá další píseň byla silnější než ta předchozí a publikum poslouchalo se zatajeným dechem.Když zazněl poslední tón, rozhostilo se na okamžik ticho.A pak…Sál explodoval potleskem.Lidé tleskali o sto šest, usmívali se a bylo znát, že vystoupení Cantorie předčilo očekávání nejen diváků, ale i všech ostatních sborů.Zatímco děvčata přijímala potlesk, jejich milovaná sbormistryně Nora se téměř ztratila v záplavě gratulací od ostatních sbormistrů. Jeden po druhém přicházeli, podávali jí ruku a chválili výkon jejího sboru. Bylo vidět, že na Cantorii budou ještě dlouho vzpomínat.Když se později všichni usadili do autobusu a vydali se zpět do hotelu, panovala uvnitř příjemná únava. Taková ta, která přichází po dni plném hudby, smíchu a společných zážitků.A právě tehdy přišla ta nejkrásnější odměna.Nora se usmála, poděkovala všem děvčatům a vyslovila velkou pochvalu za celý dnešní výkon. Za soustředění, odvahu, energii i za to, jak se po drobných zaváháních vždycky dokázaly semknout a zazpívat srdcem.Autobusem se rozlil pocit radosti, hrdosti a štěstí. Nikdo už nemluvil o drobných chybkách. Ty totiž dávno přehlušil obrovský potlesk a krásné vzpomínky.Nad Budapeští se mezitím znovu objevil měsíc, podíval se na unavenou, ale šťastnou Cantorii a tiše zašeptal:„Dnes jste nezískaly jen potlesk. Dnes jste si získaly srdce posluchačů. A to je to nejkrásnější kouzlo, jaké může sbor vytvořit.“A protože i zpívající princezny potřebují po velkých vítězstvích odpočívat, zavřely oči a nechaly si zdát o notách, které už nikdy neutíkají, o sálech plných potlesku, o přátelství, které spojuje sbory napříč Evropou, a o dalších dobrodružstvích, která na ně ještě čekají.Dobrou noc, moje milé děvčátka. Spěte sladce. Dnes byla Budapešť vaše. ❤️🎶🌙
