Bylo nebylo, slunce se potřetí vyhouplo nad Budapešť a v hotelu zpívajících princezen se opět rozezněla ta nejkrásnější ranní melodie – cinkání talířků u švédských stolů.Statečné členky Cantorie už věděly, že bez pořádné snídaně se velká dobrodružství podnikat nedají. A tak mizely housky, vajíčka, ovoce, jogurty i voňavá káva rychlostí, za kterou by se nemusela stydět ani hladová dračice. U snídaně se probíraly zážitky z předešlých dnů, plánovalo se, co všechno ještě Budapešť nabídne, a smích se nesl jídelnou dřív než vůně kávy. Přesně v 9:25, jak už se stalo krásným festivalovým zvykem, čekal před hotelem kouzelný autobus i jeho dva věrní rytíři volantu.Tentokrát zamířili k mohutnému Dunaji, kde na Cantorii čekala výprava po vodě.Rytíři zastavili poblíž Zeleného mostu a princezny se vydaly pěšky k přístavišti. Cesta vedla podél řeky, kolem velkých zakotvených lodí a jejich posádek. Různí lodní zaměstnanci se na zpívající výpravu dívali poněkud překvapeně. Princezny si nejprve myslely, že je obdivují.Pravda však byla mnohem prostší.Teprve na konci cesty zjistily, že se celou dobu procházely po uzavřené trase určené pouze pro obsluhu kotvících lodí!Naštěstí mezi členkami Cantorie nechybí ani zdatné horolezkyně. Metr vysoká zídka, která oddělovala zakázanou cestu od té správné, nepředstavovala žádný problém. Jedna po druhé ji elegantně překonaly a během chvilky už se smály tomu, že i pohádkové princezny občas zabloudí.Pak už na ně čekala jejich loď.Usadily se na horní palubě pod střechou, zatímco jemný vítr tančil v jejich vlasech. Po rozpálených ulicích Budapešti to byl ten nejpříjemnější koncert dne.Vtom se stala další záhada.Janička Tůmová zjistila, že její žeton na nápoj zdarma zmizel.Po krátkém pátrání byl nalezen……na stříšce lodi.Dodnes nikdo netuší, jak se tam dostal. Možná si chtěl užít lepší výhled. Možná ho tam odnesl vítr. A možná si jen chtěl ověřit, jestli je Janička dost odvážná. Každopádně byl zachráněn, nápoj získán a radost byla dvojnásobná.Loď mezitím klouzala po Dunaji a Budapešť ukazovala svou nejkrásnější tvář. Parlament, mosty, historické budovy i zelené břehy ubíhaly kolem jako obrázky z pohádkové knihy.Když loď obeplula Markétin ostrov a vydala se zpět, přišel jeden z nejdojemnějších okamžiků celého festivalu.Cantoria zazpívala dvě písně.Jednu pro děvče, které se se sborem loučilo. Každý tón nesl přání štěstí, pohody a ujištění, že dveře Cantorie pro ni zůstanou vždy otevřené.Druhou píseň věnovala oslavenkyni narozenin. A protože zpívající přání má zvláštní kouzelnou moc, rozzářilo nejen oslavenkyni, ale i všechny kolem.Dokonce i jeden dlouhovlasý Francouz poslouchal s takovým zaujetím, že si od Cantorie vysloužil čestný titul Francouzský vlasatec okouzlený zpěvem.Po přistání se pohádková výprava rozdělila.Některé princezny zamířily hledat vodu, aby se v ní osvěžily.Jiné se vydaly objevovat Budapešť po svých a během chvíle zjistily, že se vlastně koupou také.Jen ne ve vodě.Ve vlastním potu.Vedronius, obr horkého slunce, totiž ani třetí den nehodlal polevit.A právě když si každá užívala svůj program, přiletěla kouzelná zpráva.Tentokrát nepřijela na holubovi ani ji nepřinesla víla.Přiletěla přes WhatsApp.Sbormistryně Nora poslala novinu, která rozzářila úplně všechny.Francouzsko-švýcarský skladatel projevil zájem o Cantorii a rád by se sborem navázal spolupráci.Na chvíli jako by se zastavil čas.Pak přišla vlna radosti, překvapení a hrdosti.Protože není větší odměny než vědět, že si někdo všiml hudby, kterou zpíváte srdcem.Kolem čtvrté hodiny se většina výpravy opět sešla u autobusu.Jenže než rytíři volantu stihli opustit červenou na semaforu, přešli před autobusem dva mladíci.Byli oděni jen velmi skromně.A jejich břišní svaly zářily na budapešťském slunci tak výrazně, že několik princezen na okamžik zapomnělo, kam vlastně jedou.Naštěstí kouzlo těch budapešťských sixpacků trvalo jen několik vteřin.Pak autobus odjel a všechny se tomu ještě dlouho smály.Po krátkém odpočinku v hotelu nastal čas posledního společného fotografování.Na pavlači hotelu se seřadily všechny členky Cantorie ve svých sborových tričkách. Smích se rozléhal mezi zdmi hotelu a fotoaparáty zachycovaly vzpomínky, které jen tak nevyblednou.Když hodiny ukázaly sedmou večerní, vydala se Cantoria na poslední festivalový koncert.Tentokrát už nebyla cítit tréma.Jen radost.Radost z hudby, z přátelství a z toho, že mohly být součástí něčeho krásného.A když večer přišlo na řadu vystoupení tureckého sboru, objevil se na jevišti jeden velmi zvláštní hrdina – deštníček. Nepředváděl žádná kouzla, netančil ani nelétal. Prostě se jen důležitě procházel sem a tam po jevišti, jako by právě na něm závisel celý koncert.Členky Cantorie chvíli přemýšlely, zda jim něco neuniká, ale nakonec usoudily, že deštníček je zkrátka umělec po svém.A protože si umíme udělat legraci úplně ze všeho, zrodila se nová tradice – jednou bude Cantoria volit svou vlastní Miss Deštníček.O kandidátky určitě nebude nouze.Jen jedna členka má už teď účast předem zakázanou – Lucka, naše skvělá překladatelka. Na základě rozhodnutí jedné nejmenované členky sboru totiž dostala doživotní zákaz se o titul Miss Deštníček vůbec ucházet. Důvody tohoto přísného rozhodnutí zůstanou navždy jedním z velkých tajemství Cantorie.Když se nad Budapeští rozsvítil měsíc potřetí, podíval se na Cantorii a usmál se.Věděl totiž něco, co ostatní teprve pochopí.Festival sice skončil……ale přátelství, společné zážitky, smích v autobuse, zbloudilá cesta podél lodí, zachráněný žeton, francouzský vlasatec, budapešťské sixpacky, tajemný deštníček i všechny nádherné písně zůstanou v srdcích zpívajících princezen ještě velmi dlouho.A kdo ví…Možná se jednou v nějakém jiném kouzelném městě zase ozve známé:„Holky, autobus odjíždí v 9:25!“A všechny budou přesně vědět, že začíná další pohádka.Dobrou noc, moje milé děvčátka. Festival skončil, ale pohádka jménem Cantoria pokračuje dál. ❤️🎶🌙
